„Konečně je pátek, kam vyrazíme?“ Blizzard pokrčil rameny. „Nevím ale rozhodně někam co nejdál od civilizace, chci si to pořádně užít. Teď dem domů.“ Storm ho ale zadrží. " Ne, půjdu ještě do města. Pojď se mnou.“ Naléhala Storm. „Tak dobře. A co tam vlastně potřebuješ?“ zeptal se. "Podívat se na vyhlášení nejlepší školy roku." Společně se vydali do města jsou to tiž sourozenci, přišli o rodiče a zdědili po nich obrovskou vilu, která leží na konci města u okraje hlubokého lesa. Oba došli k radnice. Ta stála uprostřed nádherného náměstí s obrovskou kašnou a malým parkem. Storm našla bleskově tabuli kde se nacházelo vyhlášení,a hledala Střední školu Beverly High School. „Super jsme na prvním místě a naše třída je na druhým, to jsem nečekala když tam máme nějaký lumpy.“ Přitom šťouchla loktem do bratra. Hodil na ní spiklenecký pohled a usmál se. Potom se odebrali k autu, které stálo na opačném konci náměstí a vydali se domů.
Oba se těšili domů, až budou moci zapomenout na školu. Blizzart zaparkoval auto před garáží. Storm vyběhla z auta a šla domů. Byla to ohromná vila s velkými dveřmi a okny. Pokoje byl sami o sobě dost velké na jednu osobu u každého byl prostorný balkon. Bratr jí brzy dohnal. " Tak co jsi připravená na svobodu?" Storm přikývne. Oba se převléknou do kraťasů, legín a pohodlného tryčka. Potom sejdou ze schodů před dům. Bizzard zamkne schová si klíč do kapsy, a vyrazí směrem k lesu.
Když zajdou dostatečně hluboko tak aby je nikdo neviděl, i když jsou daleko od civilizace, zastaví se a stoupnou si dál od sebe. Náhle se jim začne měnit celé tělo končetiny se jim prodlužují i obličej se jim mění, prodlužují se jim lícní kosti a nos. Začne jim růst i hustá srst. Po chvíli tu msto lidských bytostí stojí dva vlci. Blizzart má sněhobílou srst a hnědé oči. Storm byla šedivá s černýma očima. Storm se rozběhla jako první. Blizzard se rozběhl za ní. Bílá srst a hnědé oči se mu lesknou jako čerstvě padlí sníh. Utíkali jako o život a přitom si užívali volnosti. Hráli na honěnou a na schovávanou. Najednou přestali ptáci zpívat ani veverky už se nehonili aby si ulouply oříšky. Uprostřed jedné z her se náhle Storm zastavila a hleděla před sebe do hloubi lesa. Jako by mělo co nevidět něco vyběhnout z jeho hlubin. Blizzard ji brzy doběhl a hleděl stejným směrem. „ Co se děje?“ Ale Storm se ani nehnula. Stále hleděla před sebe s nastraženýma ušima a čenichem jako břibytá. Až když do ní Blizzard šťouchl vystrašeně uskočila. „ Nejsme tu sami někdo tu je.“ Špitla, a vběhla se schovat za mohutný strom jako vystrašené štěně. Storm byla vždycky vystrašená, ale většinou to bylo jen nějaké neškodné zvířátko. " Určitě to nic není, a byl to jen srnec těch tu žije spoustu."
Utěšil jí Blizzard po chvíli mu však čenich řekl že tu opravdu něco je. Potom se kolem sebe rozhlédl. Storm se ani nepohnula jen se dál krčila za stromem. Blizzard vytušil že je něco mezi stromy předním a pozoruje je to. Neváhal vycenil zuby a vběhl mezi stromy. Před ním se objevil stín vlka. Cenili na sebe tesáky. Po chvíli po sobě oba skočili. Boj trval jen pár minut. „ Co tu chceš?“ Zeptal se ho Blizzard, když se konečně vymanil z jeho sevření. „ Hledal sem si nějaký místo kde můžu svobodně a v klidu žít.“ Blizzard mu moc nevěřil, ale trpělivě naslouchal. Za chvíli se k nim šouravými kroky přidala Storm. „ Jsem Blizzard a tohle je Storm.“ „Já jsem Flash.“ Byl to potulný vlk beze strachu. Měl černou srst ve, které zářily zelené oči. „Přidej se k nám.“ Nabídla mu Storm. Blizzard ji ale zadržel, moc mu nevěřil nato aby se přidal do jejich skupiny. „Dobrá smíš se přidat, ale žádný hlouposti mám tě pořád na očích“ ! Flash přikývl. „Když jsme teď ve stejné smečce měli by ste něco vědět..“ „O co jde ?“ přerušil ho Blizzard. „ Nejsem tu jen kvůli tomu abych hledal klidné místo, dohnal mě sem jeden chlápek. Frag je nenasytný touží zničit náš druh. Snažil sem se mu v tom zabránit ale málem sem zaplatil svým životem , pomůžete mi ho zničit?“ Oba dva se v tu chvíli zamysleli, nevěděli co říct. „Půjdeme si o tom promluvit k nám domů, ale musíš se převtělit" Připomene mu Blizzart.
Doma přišli do velkého obíváku, který byl propojen s kuchyní.
„ Sedněte si, a ty Flashy nám to dopověz!“ Řekl Blizzard který ho celou tu dobu podezíravě sledoval. „ Není to ani člověk ani vlk povídá se že existuje místo kde žijí draci. Fargo je jeden z nich a vymýšlí tajnou zbraň která z nás vysaje naši lidskost a my budeme jen divocí vlci a jeho otroky.“ Flash se po všech podíval a potom se usmál. „Blizzarde zkus mi věřit to si myslíš že sem si to jen tak vymyslel? Tady máš důkaz, je to hedvábné dračí pero.“ Bylo sytě fialové jemné a lehké. „A jak ti mám věřit že je to pero z draka?!“ Blizzard se na něj zpříma podíval jako by ho chtěl prokouknout, ale nemohl dohlédnout na druhou stranu. „Když ho dáš do ohně neshoří, můžeš to zkusit.“ Nemeškal ani vteřinu vytrhl mu z ruku brk a strčil ho do ohně, po chvíli ho vytáhl ale brko bylo nepoškozené a pořád stále krásné. „Dobrá přesvědčil si mě, jak se tam ale dostaneme?“ Všichni nastražili uši.
„Za úplňku se objeví vlčí stezka, která nás tam dovede. A ta se objeví už zítra, měli bychom se řádně připravit a jít teď spát.“ " můžeš si vzít pokoj hned nalevo." Řekla mu Storm a usmála se na něj. Potom se oba odebrali do svých pokojů pokojů. On tam zůstal a přemýšlel co bude zítra. „Musí se připravit Frag je silný a oni nejsou připraveni, bude nás čekat dlouhá a nebezpečná cesta.“
2
Mezi tím o pár set tisíc kilometrů dál, hluboko v horách je můj domov. Žijeme tu pospolu odkázáni jen sami na sebe. Náš svět je jiný než tam venku. Jsou tu i jiné bytosti. My jsme potomci draků, kteří tu žili před lidmi. Postupem času jsme byli nuceni uchýlit se do hor do jednotlivých kmenů. A tak jme se museli přizpůsobit i okolí. Bereme na sebe lidskou podobu aby jsem se uchránili před okolím, zejména před lovci, kteří už dlouhou dobu ničí náš druh.
Venku je příjemné teplo, a tak si jdu koupit zmrzlinu. Užívám si její jemnou a studenou chuť. Vtom uslyším někoho za zády. Otočím se a uvidím Silvera. Je vysoký s havraními vlasy ne krátko ostříhanými, ale hlavně je to princ. Každá holka si přeje být v jeho blízkosti, ale já ne. Mám tu smůlu že se zajímá zrovna o mě. Jeho otec vede celý náš kmen. Je ještě horší než Silver. Od mala jsme si spolu hráli a užívali si života, potom mu ale nastali královské povinnosti a tak jsem se s ním přestala stýkat, vídali jsme s jen ve škole, občas v ulicích města. Vše se náhle změnilo když jsem se poprvé převtělila. Stala jsem se majetkem kmene, jelikož jsem se stala Eldrakií. A tak už se můj osud napsal dopředu. Mám uzavřít sňatek se Silverem. Při té myšlence se otřesu a vrátím se zpět do reality. „ Jak se máš, nezajdeme někam?" Snaží se mě přemluvit. " Mám jiné povinnosti. „A s těmi to slovy se otočím a chci odejít, ale v pohybu mě zastaví pevná ruka. " Nemůžeš se mi vyhýbat do nekonečna". Ale můžu když budu chtít. Mé oči ho propalovali cítila jsem jak ve mně roste žár. Vytrhla jsem se mu a pospíchala domů. Zmrzlinu sem do sebe nacpala, jen z části dokázala s chladit žár který narůstá v mém těle.
Uleví se až když vidím vchod do našeho domu, mého útočiště.
Máma už chystá večeři."Ahoj jak ses dneska měla?"Dneska jsme si se Siky užívali, a večer si spolu půjdeme zalítat". Tahle vzpomínka mi vykouzlila úsměv na tváři. Už se nemůžu dočkat, tohle je chvíle kdy můžu být sama sebou, volná a nespoutaná. Máma mi podává čerstvě upečený borůvkoví koláč který mám ze všeho nejraději. „ Tenhle koláč bych mohla jíst pořád“ A přitom se usměju. „J vím a proto ti ho ráda dělám". A otočí se zpět ke sporáku kde se smaží lososy. Moje máma je Vodní drakie, ovládat vše co je spojeno s vodou. Můj táta byl Onix usiloval o to aby se vláda v našem kmeni změnila kvůli nám. Ale jednoho dne odešel a už se nevrátil a nikdo mi neřekl co se doopravdy stalo. Dojídám poslední kousek koláče a vyběhnu po schodech nahoru."Za chvíli bude večeře" houkne na mě máma, ale já jí neodpovím. Lehnu si na postel a koukám se na strop, kde je namalovaná obloha jako živá. Přála bych si bít svobodná ne jenom na obloze. Přeju si najít takové místo i máma si to zaslouží. Hlavně aby to bylo co nejdál od kmene a těch nesmyslných pravidel. Chápu že některá jsou potřeba aby udržela náš kmen a náš druh v tajnosti.
Z myšlenek mě probere příjemná vůně smažené ryby. Zvednu se a sejdu do kuchyně. Na stole jsou už připravené talíře a na nich se třpytí losos s brambory a zeleninou."Dáš si něco k pití?" přikývnu "Pomerančovou limonádu". Potom skloním hlavu opět k talíři a začnu porcovat rybu. " Mami jak to děláš že tak skvěle vaříš?" A přitom si strčím další kus ryby do pusy. Ozve se zaklepání na dveře. Zvednu se a jdu ke dveřím. Za nimi se ukáže Sikyina hlava se širokým úsměvem. "Tak jdeš už?" zeptá se, v rozpacích si přitom žmoulá konečky svých vlasů. Na rozdíl ode mně je má světle hnědé. "Už jdu, ahoj mami" . Pozdravím ji spěšně protože Siki už mě táhne ven. "Užijte si to děvčata".
Procházíme o kolo ztichlých domů na ulici sem tam někdo proběhne, je to strašidelné. "Už se nemůžu dočkat až si zase zazávodíme." Pak jí ale úsměv trochu spadne. "Ale na tebe nikdo nemá." Zase se jí vrátí její úsměv "Ani Silver ne a to je Onix, a navíc princ ten by měl být nejrychlejší hned po tátovy, a i ten je na tebe krátkej." Obě se rozesmějeme. Ve veselé náladě dojdeme až na mýtinu. Je tu hodně drakiú
i draií. Každý létá ve dvojici. Já jdu se Siky. Instruktor dá pokyn a všichni se převtělíme. Siky je slazená do hnědé barvy protože je Zemní drakie. Já mám tmavě modrou barvu skoro až do černa. Křídla se mi blankytně lesknou jako by na nich běhal blesk.
Ale jsou něčím zvláštní mimo mého nadání, jako jediná mám křídla z jemných peříček. V tom na sobě ucítím něčí pohled, ale Siky to není. Otočím se tím směrem. Pohledem spočinu na Silverovi. Jeho tělo pokrývají černé šupiny a mohutné svaly. Takhle působí opravdu majestátně. Dívá se na mě jako by chtěl každou chvíli překonat vzdálenost, která nás od sebe dlí. Hltá mě očima, protože mě takhle vidí jen když jsi jdeme zalítat. Vrhnu na něj nenávistný pohled. Pak se otočím zpátky na Siky. Dám jí signál a společně se vzneseme k nebi. Všimla jsem že se Silver ještě neodlepil od země a pozoruje mě. Když se dostanu výš zapomenu na něj a užívám si volnosti, naslouchám okolnímu vzduchu, který se tetelí kolem mého těla. Začnu stoupat vysoko. „ Discharge nerozplácni se o zem“. Zaburácí drakijštinou a přitom se usmívá. Siky výš, aby měla dobrý výhled na mě. Já mezitím vystoupám vysoko z dohledu zvědavých očí. A ještě jsou tu dvě věci které nikdo nedokáže ani Frag a to už je co říct. Jsem prostě živel. Ještě párkrát za máchám křídly. Cítím úplně jiný vzduch, zhluboka se nadechnu a pak začíná má oblíbená část. Spustím se střemhlav dolů. Prosvištím kolem Siky a Silvera ten se zamnou pustí. Ty si teda troufáš . Ale mě nedohoníš. Nabírám ohromnou rychlost užívám si to, vítr mě hladí po kůži jak jím hladce pronikám. Pár set metrů nad zemí se ode mně odpojí a já můžu začít. Křídla mi začnou jiskřit. Za mnou se utváří čára jako za kometou. Řítím se k zemi už chybí jen pár desítek metru už ani to ne. Na poslední chvíli roztáhnu křídla záře ze mě spadne a dopadne až na zem. Pak se vrátím k Siky. „To bylo úžasný ani Silver ti nestačil“. Usmála sem se. Začali jsme se pomalu snášet k zemi. Nejvíc se mi na mé rychlosti líbí to že okolo sebe vnímám svět jako zpomalený film.
Když nás opět přivítá dotek měkké trávy převtělíme se.
Doprovodím Siky domů „Tak zítra ahoj. A abych nezapomněla zítra někteří drakiové půjdou ukázat před porotu.“ Oznámí mi. „ A proč?“ Udiveně na ni zírám. „ Má se rozhodnou kdo může do světa a kdo ne“. Natěšeně se na ni usměju. „Už se těším tak dobrou noc“. Zamávám jí a utíkám domů. Bydlí na druhém konci města takže je to pěkná procházka. Cítím se uvolněně a zároveň vzrušeně z toho co mi řekla. Jsem ponořená do svých myšlenek. Přemýšlím kam se vrtnu když mě vyberou. V tom zašelestí štěrk na prašně cestě. Ohlédnu se tím směrem. Tmou se ke mně plíží vysoká černá postava i tak už poznám kdo to je. Zrychlím krok snažím se mu uprchnout, teď nemám chuť se sním bavit. Rychle zahnu za roh nejbližší ulice a rozběhnu se podél ní. Už se ani neohlédnu, utíkám až k nám domů. Otevřu dveře a vpadnu do vnitř. Máma je zalezlá v ložnici a koká se na televizi. Potichu vklouznu do koupelny. Tady si pročistím hlavu. Pod sprškou teplé vody se mi tělo dokonale uvolní. Po příjemné sprše se odeberu do svého pokoje. Hledím na nebe sčítající mnoho hvězd. Oči se oddávají spánku a já taky.
Ráno mě probudí zářivéslunce, které proniká skrz okno na mou postel. Vykulím se z postele a vyhlédnu z okna dnes bude překrásný den. Náhle jsem si vzpoměla že se dnes určí kdo odsud může vypadnout akdo ne. Rychle se obleču a seběhnu dolů po schodech. Máma už šla do práce a tak jsem tu sam. Dnes se kvůli téhle události nejde do školy. Ze stolu si vezmu kousek koláče, který tam zbyl ze včerejška. Vydám se směrem k Sikyinu domku. Cesta mi rychle ubíhá. Za chvíli jsem stála u jejích dveří.
Už už jsem chtěla zaklepat, ale dveře se náhle otevřely. Předemnou stála Sikyina maminka. “Máš tady návštěvu.” Zvolá a ohledne se za sebe.
“Kdo to je?” Ozve se s dupotem po schodech. Vykouknu do dveří a usměju se. “ Ahoj Discharge, taky jsi se nemohla dočkat?” Zeptá se. “Né nemohla. Ráda už bych tam byla a dozvěděla se co mě čeká.” Zašklebí se a vyběhne ven. Spěšně políbí mámu, zamává jí a odebírá se semnou na letiště. Je tu dost drakiu
